Franta

Ráno jí maminka řekla, že dnes přijede Franta. Polkla. „Franta?“ Máma kývla. Rozbušilo se jí srdce. „Pořád si do něj trochu zamilovaná?“ „Asi jo…“ „Tak uvidíš….“ nenaléhala. Dál snídaly a každá si myslela na to své. Maruška na Frantu. Jestli je zamilovaná. Maminka na svou první lásku. Asi za hodinu uslyšely parkovat auto. Podívaly se na sebe. „Tak běž…“ Marie vstala a uhladila si sukni. Vyběhla ven z domu. „Mami, pojď chytit Azora!“ Před brankou už stál Franta se svou maminkou. Na rameni batůžek. „Ahoj!“ „Ahoj“, usmála se Maruška. Otevřela branku. Prošli a maminky si začaly předávat informace. Franta se podíval na Marušku. „Co budeme dělat?“ „Půjdem do lesa? Mohli bysme si tam postavit skrýš. Je tam dřevo.“ „Tak jo“, kývnul Franta. „To je bezva nápad.“ Dovedla Frantu k hromadě dřeva. „Panejo, to bude práce!“ „No. Nevím, jestli to zvládneme“ zapochybovala. „A co kdybysme to šli promyslet napřed k řece?“ „Jasně“, pohodila vesele hlavou. „Proč ne.“ Oba si poskočili. „Tak mažem!“ Seběhli stráň. Vyběhli na silnici. Pustili se trochu do závodění. „Ať si nezvrkneš ten kotník!“ došlo najednou Frantovi. „Nojo..“ zastavila se. „To máš pravdu.“ Podívala se mu do očí. Nějaká starostlivost nebo tak něco tam bylo. Tak hezké.  Má o mě starost, pomyslela si. „To bys pak do Řecka nemohla…“ staral se dál Franta. „To seš hodnej. Nedošlo mi to“ a usmála se. Úsměv jí oplatil. „Pudem radši normálně. Nebudem blbnout, poď!“ Šli tedy zvolna vedle sebe. Silnice se za mostem roztáhla. Ukázala krajinu. Řeka ji vedla za ruku. Došli ke břehu. Posadili se na hráz. Zuli si boty a šup s nohama do vody. „Neni ani ledová..“ řekl Franta. “ No, není…“ Čvachtali se ve vodě. Povídali si o nastávající cestě. Do Řecka. Franta vyprávěl, jaké to bylo loni. Chystali se na stejné místo. Věděl všechno. Kde jsou dobré pláže. Co budou jíst. Jaké budou zmrzliny. Šnorchlování. Marie poslouchala. Těšila se.  „Šnorchlujete daleko od břehu?“ Franta se na ni podíval. „Docela jo, ale neboj se.“ “ Já se nebojím. Těším se.“ No, to je dobře, plavkyně si skvělá. To bude perfektní. Bude se ti to líbit. A já na tebe dám pozor, neboj.“  Byla si skoro jistá. Asi je to ta láska.  Ale ví to on? A má to stejně? Jak to vyjádřit ? Vzít ho za ruku ? Nebo ne? „S tebou se bát určitě nebudu“. „Jasně, se mnou nemusíš.“ Franta šťoural kamínkem do země. Voda šplouchla. „Hele, asi kapr!“ Franta vyskočil. Ukazoval k místu, kde se udělala kola. „Určitě, tady je jich spousta. Ráno sem choděj rybáři.“ Vysvětlila mu. „Jak to víš?“ „Máma sem chodí běhat. Hned ráno, jak se vzbudí, tak veme Azora a dou sem. Pak mi řekne, jesli tu byli nebo ne.“ „Aha. Hele, tamhle další!“ Voda se znovu rozvlnila. „Dyť to řikám, je jich tu spousta“, mávla rukou. „To je prima, tolik ryb, viď?“ „Asi jo“, pokrčila rameny. „Já ryby rád.“ Podívala se mu do očí. Usmála se. „Já taky, moc.“ I když to nebyla pravda.
Vrátili se. Rozložili si deku na zahradě. „Zahrajeme si skrebl?“ „Tak jo!“ Vyskočila. Běžela do domu pro hru.
„Franto, ahoj !“ Otočil se. Ze sousední zahrady na něj volal. Taky Franta. Byl ještě malej. Teprve má jít do druhý. „Nazdar, Franto!“ „Můžu k vám?“ žadonil malej. „Se domluvíme s Maruškou, jo ? Šla pro skrebl.“ „Tak dobře, počkám.“ Stál u plotu a koukal. Maruška vyběhla ven. Nesla krabici. „Ahoj, Fáňo!“ „Ahoj! Můžu k vám?“ Na vteřinu zaváhala. „Nojo, poď!“ rozhodla se pak. Snad to nebude vadit. Usadili se všichni tři na dece. Rozložili hrací desku. „Jak se to hraje?“ zeptal se malej. „To dostaneš sedum písmen. Musíš z nich vymyslet slovo. To slovo pak položíš na desku. Jenže…“ zatvářila se důležitě …“ aspoň jedno písmeno se musí dotýkat toho slova co už tam je. Co tam dal někdo jinej. „Áha!“, kývnul malej. Zadívali se na své zásobníky. Ticho. „Kdo začíná ?“ napadlo velkýho. „Můžeš ty, jestli chceš…“ usmála se. „Tak jo…“ zaradoval se velkej. „Tak já dám….. třeba…. DŮM!“ „Dům je těžkej“, zachmuřila se Marie. „Je, ale D a M sou fajn“. „To je pravda… tak já dám MY“. „Delší nemáš?“ podíval se na ni. Oči jako moře. Najednou věděla, že to moře miluje. „Mám, vlastně – mám MYJ.“ „No vidíš, to je bezva!“ Mrknul na ni. Sklopila oči. Horko. Radost. Naskládala písmenka na desku. „Teď ty, Fáňo..“ vybídla malýho. „Já nic nemám“, zahuhlal. „Nemáš?“ staral se velkej. „Ukaž!“ natáhla ruku Marie. „Ale jo! počkej, možná mám. Mám MYJEŠ…“ „Tak to dej, to je dobrý…“ 
Hra byla nekonečá. Malej se rozčiloval. Nešlo mu to. Šel teprve do druhý. A oni do čtvrtý. To se mu nezdálo fér. Ale nechtěl se dát. A taky ještě něco jinýho. Nevěděl co. Ale cítil se sám. Ti dva … dneska byli jiní. Nemohl na to přijít. Zlobilo ho to. Chtěl velkýho vyprovokovat, a tak chvílemi navrhoval, aby nechali hry a šli skákat na trampolínu. K  nim na zahradu. Jenže nechtěli! Velkej nechtěl! A přitom chtěl vždycky! Mátlo ho to. Co se stalo ? Nakonec se bezmocně rozlobil a řekl, že už ho to neba. „Tak my to dohrajeme sami…“ navrhla Marie. „Tak jo, dohrajte!“ vykřikl malej. „Já už stejně musim domu. Budu s tátou řezat dřevo.“ To velkýho zaujalo. Podíval se na malýho. „A čim?“ „Čim asi ! Pilou, přece! Čim jinym!“ Malej křičel. Čim víc se zlobil tím víc křičel. „To je důležitý! Už si vůbec řezal dřevo?“ Řezal“, odpověděl klidně velkej. „S tátou – třeba na oheň.“ „Nojo, na oheň, to je sranda! Ale my řežeme na práci! Na střechu! Chápeš?“ Marie zneklidněla. Viděla, jak Franta váhá. Bála, se že půjde. Co pak. Co bude dělat. Franta nevěděl. Jít řezat dřevo ho lákalo. Taky sou to muský. Ale měl rozehranou tu hru. Bavila ho. A ještě víc ho bavilo ji hrát s Marií. Voněla. Jako louka. Jako louka, která byla ohromná. Plná květů. Čmeláků a koníků. Chtěl tou loukou projít. Chtěl se podívat, co na ní všechno žije. Lákalo ho to strašně. Až ho bolelo. Podíval se na Marušku. Dívala se na něj zpříma.  Dívala se do něj. Byla blízko. I daleko. „Já to napřed dohraju, Franto“, rozhodl se. Mariiny oči se rozesmály. Tak, že mu najednou bylo teplo. A dobře. Moc dobře. Věděl, že se rozhodl správně. „Tak jo, si to dohraj“, vzteknul se Franta a odešel. „To je důležitá práce, řezání!“ slyšeli ho ještě za vraty.  „Tak co ještě máš ?“ zeptala se Marie. Její hlas ho pohladil po vlasech.
Stály spolu za vraty. Mávaly odjíždějícímu autu. „Tak co?“ pohladila Marušku po vlasech. „Asi jo, mami, asi jo … “ přitiskla se. Pevně objala mámu kolem pasu. Vešly do domu a zavřely dveře. Už se smrákalo.