Chvíli jsem na ni němě zírala a pak mi došlo, že to myslí vážně. Nechtělo se mi s ní tu hru hrát a popravdě odpověděla:
„A budeš mi věřit, že mluvím pravdu, když ti řeknu, že ano ?“
„Samozřejmě, že ano.“
„A to ti stačí ? „
„Jistě.“
„Ošulit tě je tedy asi snadný.“
„Prosím ?“
Dívala jsem se na tu pošetilou osobu a nevěděla jak dál. Mám se smát ?
Od té doby přemýšlím proč si někteří lidé myslí, že pravda je tak snadno uchopitelná a zda-li definice pravdy může být tak banální. A proč je pro mě každého interní území tak posvátné, že se vyhýbám definicím, nerada vyslýchám a nerada odpovídám na přímočaře nezdvořilé otázky oznamovací větou, a raději dám přednost protiotázce.
Věřím intuici a naopak nevěřím, že pravdivost může být tak zřejmá, ale i opačně, že jedině skrze pozorování a intuici a empatii může být skutečnost nanejvýš zřejmá.
Pravda je pro mne tenká linie z Hvězdných válek. Vždy víceméně tuším dobře, na které straně jsem a věřím, že to máme všichni tak. Nejtěžší je pro mne ve vztahu k druhým jít přímo po ní, protože nejsem provazochodec a balancuji tu jednou nohou vlevo, ramenem vpravo, hlava s levým uchem tam a vlasy zase vlají na druhé straně, no, je to guláš. Ráda fabuluji a mám ráda fabulace druhých. Nepotřebuji (naštěstí?) vyřešit každou hádanku, naopak napínavě sleduji štěpení významů vět, slov, pohybu očí, lomení vrásek, kouktů úst …. opravdu se bavím.
Pravda, když už je třeba znát Pravdu, nedá se nic dělat a je třeba s ní jít ven. Jen víme-li kudy. Včera mě zase šokovala známá svou neomaleností, o které se domnívala, že mezi kamarády už přestává být neomaleností, ale stává se opodstatněnou přímočarostí, ke které dáváme svolení svou přízní. Překročila můj Práh snesitelnosti hrubosti větou, která ji samu by neurazila neboť pro ni je pravda v diskusi podstatnější než city druhého. A pro mne přesně naopak. Jak křehké jsou pasti mezi lidmi ! Jak opatrně je třeba našlapovat, zejména, když si ráda prosekávám cesty smíchem a banalizováním každodenních situací, potřeb či stesků a nářků. Jen proboha nebrat se příliš vážně. To je pro hrob, močál, který spolehlivě pohltí co se mu nabídne, či v něj zbloudí. Jen příliš často nebrat jméno Pravdy do úst, nelpět na falešné hře na Pravdu, která se pak i může zjevit. Ne nadarmo se říká, že to co si přeješ se může i bohužel splnit.
Zajímavé ještě je, že jednou z mých nejoblíbenějších knih je Zolova Pravda. Ani v ní se však o pravdě nedá najít víc (mnohoznačné), než v tomto mém miniuvažování :o); komu to vadí, ať ji ani neotvírá a mě bere s rezervou větší než dosud. Díky