Reklama
 
Blog | Vladimíra Lenertová

JIPka

 

 

Jipka voněla. Čistotou. Klidem.Ticho. Tu tam vzdech. Bála se našlapovat. Šla po špičkách. Ležel, ruce podél těla. Sklonila se a políbila ho. Na čelo. Otevřel oči. Usmál se. „To jsi ty Janičko…“ „Nojo, to jsem já..“ Snažila se nerozplakat. Znovu ho políbila. „Jak ti je ? Bolí tě něco?“ „Ne, nebolí. Nebolí mě nic.“ Těžkým dechem určoval tempo hovoru. „Přinesla jsem to pivo.. dáš si ?“ Kývnul.  Vyndala z kabely skleničku.  „My vám dáme!“ Otočila se. Chlapecká tvář se jemně usmívala. „Děkuju“, zavrtěla,“mám.“ Postavila sklenku na stůl. Znovu do kabely. Otvírák. „Ty jsi neuvěřitelná…“ zašeptal. „Mám všechno, neboj.“ Nalila jen do půlky.  Brčko. Sundal si masku a natáhnul se pro skleničku. Pil pomalu. Všechno. „To sem potřeboval..“ Pohladila ho po vlasech. Polibek na tvář. „Vzala bych si sem pelech. Pod postel.“ To ti nedovolej, škoda.“ Zůstala dokud se mu oči nezavřely. Pobíla ho znovu na čelo. Uhladila přikrývku. Vzala kabelu a rozhlédla se. „Přijdu odpoledne znovu, smím?“ „Samozřejmě, přijďte kdy chcete…“ Kývla hlavou a šla. Ve dveřích se otočila. Vyndala dvě plechovky piva. „Necháte mu je v lednici? Kdyby měl chuť..“ „Samozřejmě“. Bílý anděl. Odnesla pivo do lednice. Předtím na ně nalepila štítek. Jan Klimeš. Už spal. Vyšla ven z oddělení. Nasadila si sluneční brýle.

Ve výtahu zmáčkla nulu. Na chvíli se opřela rukou o stěnu. Výtah se dal do pohybu. Žaludek se zhloupl. „Kuš, potvoro“ řekla mu. „Dej pokoj.“ Venku jí uhodil hluk přímo do tváře. Došla k autu. Vyhrabala klíče. Odemkla. Posadila se a připoutala. Položila ruce na volant. Zavřela oči. Srdce  zoufale bušilo. Zvedla ruku aby nastartovala. Třásla se. „No tak klid!! Klid!“ Rozplakala se. Nářek cloumal a bolel. Zazvonil telefon. Nechala ho být. Chvíli seděla. Slzy nechala téct. „To přejde, to přejde..“  Bolest na prsou. Za nima. A třas. Furt. „To přejde. Stres je svině.“  Chvíli ještě odpočívala.  Jen klid. Pak zvedla hlavu. Utřela si oči. Tváře. Nádech výdech. Nastartovala. Rozhlédla se jestli něco nejede. A pak se rozjela.  

Na další křižovatce zastavila na červenou. Vzala telefon. Petr. Zmáčkla tlačítko odpovědět. Čekala. „No tak co?“ Měkký hlas. „Dobrý, je dobrej.“ „Tak sláva!“ „Nic ho nebolí. Mluví dobře. I dobře  dejchá. Má dobrou barvu. Snad to bude v pořádku.“ „No jasně!“  Telefon burácel štěstím. „Já tam pak zajdu, teď tu mám moc práce. Ale odpoledne se u něj zastavím.“ Nebuď tam moc dlouho.“ „Neboj, nejsem blbej. A když bude spát, tak pudu pryč, no.“ Času dost.“ „Dobře, měj se fajn.“ „Co ty, prosim tě?“ „Řídím, jedu domu.“ „Tak buď opatrná,  máš dost.“ „Budu“. „Ne, hele, vážně, jeď pomalu a doma di spát, rozumíš, jo.  Máš ho generálce.  To bude nápor, až ho pustěj, rozumíš.“  Usmála se dvojsmyslnosti. „To není žádná prča, příde domu a ty budeš vyflusaná a normálně tě skolí! Tady Eva mi šeptá, že ti mám říct, že máš spát, že má o tebe starost. Já taky, protože když si představim , co tě čeká, až se ti ten bejk vrátí domu ….“ „Jojo, já vím.  Dobrý.“  „Eva říká, že už třetí den bulíš!. Tak přestaň bulet, první etapa je za námi a teď pomalu zase zpátky, rozumíš.“ “ Rozumím. Hele už jedu,tak pa.“ „Čau a nehul furt !“ Položila telefon do přihrádky. Auto za ní troubilo. Koukla na semafor. Oranžovou vystřídala červená. Zamávala do zrcátka. Omluva. Na další zelenou se rozjela. Pustila si rádio. Církevní restituce. To ne. Přepnula na cédéčko. Blues se roztáhlo spokojeně vedle na sedačku. „Tak jo, to by šlo.“  Otřela si čelo. Potila se. Moc teplo. „To to vedro. Hrozný horko“ Jela opatrně městem. Nechala se konejšit hudbou. Za Bubenčem přidala plyn. Vydechla. Vzpomněla, jak za ní Honza kdysi dávno přijel na chalupu. Bob byl ještě miminko. Uslyšela auto a strnula. Všechno se rozechvělo. Rychlé kroky venku. Pak se otevřely dveře. Pohled.. Jeho paže. Ústa. Vůně. Milování. Absolutní ticho po něm. Klid a mír. Prosté štěstí. Pak venku zvuky dítěte. Otec a syn. Léto. Hory. Nebe. „Furt vzpomínám“, pomyslela si. Nebo tenkrát … Co je ? „ Rozhlédla se. Už podruhé na ni troubili. „Co dělám, dávej pozor Jano!“ Odbočila do pravého jízdního pruhu. Auto kolem profrčelo. Řidič si ťukal na čelo. „Se neposer, inteligente…“ Jukla na tachometr. Osmdesát. To je v pořádku. Mobil se zavrněl. Zpráva. „Tonka v pořádku. Močák nebolí. Dnes poprvé šnorchlovala. Moc si to tu užívá. Zdravíme tebe i Petra, hurá hurá, všechno bude dobré.“  A smajlík. Zaplaťpánbůh. Najednou se jí ulevilo.  Přepnula si cédéčko. All my love…. „Jo, zlatý Zeppelini. Pevně se zabořila do sedačky. Polní silnice. Topoly. Nebe s berany. „Krásný ,krásný léto. Jan bude v pořádku. Děti  taky pořádku. Bob odmaturuje. Tonička začne hrát volejbal. Vyhraje další závod. Třeba. Třeba i kraulem. Ale znak jí sluší. Jakp ryba ve vodě. Delfín co se otočí při výskoku. Moje děti… dyť sem šťastná! Panebože, sem šťastná..“  Uvolnila se. Opřela hlavu. Slunce zabíralo do skla. I přes tmavé brýle byly paprsky silné. Přimhouřila oči. Paprsky se roztáhly do aureoly. „Bože, to je krása….“ Přimhouřila oči víc.Bylo jí teplo. Až pálilo. Kdesi uvnitř, uprostřed.  Teploučko.  Krajina běžela jako rak. Topoly vznešeně kynuly . Beránci se pásli.  Hlava  klesla. Spadly paže. Auto vesele pokračovalo v radostné jízdě. Před zatáčkou lehce zazmatkovalo. Volant se zavrtěl. Nikdo mu uzdu  ale neutáhl.  Vysoký topol  vlídně rozevřel náruč.

Reklama

 

„Pane Klimeši, pane Klimeši! Jakpak se máme?“ Otevřel oči. Krásná. Celá bílá. „Pane Klimeši, budeme rehabilitovat! Pojďte, pomalu se posadíme, ať se nám to srdíčko nesplaší.“ Najednou tu byly dvě. Podržely hadičky a na raz dva tři ho nadzvedly. Táhlým tlakem  posazen. „Dobrý?“ Kývnul. „Dobrý.“ Maska tlumila hlas. Slyšel svůj dech. „Volala moje žena?“  „Zatím ne, ale dopoledne říkala, že přijde navečír. Tak pojďte ať všechno stačíme.“ Poslušně zvedl ruku. Cviky sem a tam.

 

„Co se ale stalo doktore ?“ Petr křičel. Hrůza. Co to řikaj?“ „Zástava, pane Hudec. Někdy se to stane. Rozsáhlý infarkt myokardu. Bohužel, je mi líto. Moc mě to mrzí. Ve vteřině byl konec. “ ! „Jakože jí puklo srdce ?  Má děti doktore! Holce je deset!  A její starej…“ zlomil se mu hlas. Hrdlo táhlo. Mandle škrtily. „Její muž leží na jipce po operaci srdce! Včera ho operovali.  Chápete ??“  Doktor zvedl hlavu. Oči dokořán. „Co řikáte… pane bože… to je mi  líto… tak proto…“ „Vám je to líto, ale já se poseru! Chápete? Chápete? Co mu řeknu? Dyť byla živá! V poledne sem s ní mluvil! Byla živá!!  Držel se za hlavu. Snad praskne a skončí to. Jano! Jano! Proboha Jano! Svezl se po zdi na zem. Objal nohy. „Jano!“ Bílý plášť se nepohnul. Ruce držící papírové desky bezvládně visely dolů.

„Už volala moje žena?“ „Pane Klimeši, ona přijede, nebojte..“ Cítil divný neklid. Podivné. Ne na srdci. V hlavě. Zvedl ruku před obličej. Bílé oteklé prsty. Prý to bývá po operaci. Třásly se. „Proč se mi třesou ruce?“ Černá kadeř ho pohladila po tváři. Jemné ruce mu otevřely dlaně. Zamyšlený pohled. „Nevím. Víte co, raději vás na chvíli zase položím, ano ?“ „Ano.“ Třásl se. Ale srdce bušilo pravidelně. Záclony mezi lůžky se chvěly v letním slabém průvanu. Na nich motýli. Modří, červení. Jana včera říkala: „Máš tu krásný motýly – to budou andělé. Jsou tu všichni s tebou..“ Jana. Moje Jana. Romantička. Kde se jen zdržela..?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama