Zoufale dýchám a dýchám, jak mě naučila jóga. Opakuji si svou mantru a pozoruji rytmus dechu. Snad kdyby nebylo tolik světla. Snad kdybych v tu ránu mohla vykonat dobrou věc. Leč ležím spoutaná a nemohu se hnout.
A pak už není zbytí a vzpomenu na ty, kteří stejně tak otvírali lednice, nakukovali do vysavačů, rozmlouvali s chimérami, aby posléze skončili vleže spoutáni neviditelnou páskou, zřejmě tenkou linkou čerstvě upředenou bourcem šikulou. Na Jiřího Cieslara, kterému se jednoho dne k ránu podařilo pásku přetrhnout a vyletěl z okna jako raněný pták. Na svého strýce Ivana. Aby se osvobodil ze spárů hada použil jedinou dostupnou zbraň – svou starou přítelkyni brokovnici a konečně zbavil hlavu nesnesitelné bolesti. Na otčíma Jana, jak ťuká na mé čtrnáctileté dveře ovíněným dechem jen pro jedno slovo malého přítele, mladičké a vyděšené, neschopné pochopit. Pak během dlouhé tmy polyká kvantum prášků, aby konečně mohl snít a psát večerníčky pro děti navěky. Na babičku a její výraz, když se dozvěděla, že mozek jejího syna je potřeba uklidit. Na dvě děti, které na mě čekají v nebi. Ale spíš ne, protože nebe je muška jenom zlatá. Na prvního muže, kdy uprostřed šťastné chvíle padá k zemi, kroutí se v křeči a z kapsy se snaží vytáhnout lentilku, kterou mu do úst musím vpravit já. Na sestřenici s nafouklým břichem a ještě nafouklejší nadějí, protože ostatní vidí, že děloha je prázdná. Na oči přítele a studentské lásky, a jeho dopis na rozloučenou. Na Petra Lébla.
A tak dýchám. Ovládnout dech. Pohnout jednou rukou a snad pak i druhou. Zbytečně. Dokázat nevnímat, že věci okolo mluví a tančí. Nevnímat slunce, ale naslouchat dechu a ptačím trylkům. Nedovolit Tíze, staré děvce s tlustou konturou kolem rtů, aby přisedla. Neslyšet Marnost. Myslet na déšť, otisk boty v blátě, píseň která vede bouřkou vpřed. Jen tichý klid začarovaného lesa. Dýchat. Pomalu dovnitř dvakrát déle ven. A modlit se a posílat úlitby za spánek. Naději za milióny. Království za spánek.
Když mám velké štěstí, přijde dcera nebo syn či muž a houknou: Co je ?
Nic,
vzmůžu se po chvíli a to jediné slovo zbaví tělo poslední síly a katapultuje mě konečně tam, kde můžu snít v pohybu. Volná, bojeschnopná. Jeden malý akční filmosen. Širokoúhlý svět. Příběh nebo řada skečí, co na tom.
Snad až se vzbudím, budu se už moci hnout. Ale co když ne ?
Ve snech nemusím pozorovat dech.