Každý večer se opakuje to samé. Pes (fena) kňučí a já se přemlouvám vzít ji ven. Lenost mě spoutává a mlsně našeptává, že přece stačí ráno a pak už si musí vyhrát na zahradě. Alma – tak se jmenuje- si to nemyslí. Jako každý pes se umí dívat vyčítavě, prosebně a zkrátka tak, že se jeden cítí za chvíli nevýslovně podle. Mám oblíbený trik – vezmu si knihu a když se začtu, fajn, když ne, jde se. Jelikož přemýšlím nad kapitolami, stejně se tak či onak po chvíli jde.
Cesta vede strmě vzhůru. Říkám si, jestli tudy budu chodit ještě za dvacet let, zda-li se přemluvím
? Ale snažím se nezpomalit, to se hned chce cestu vzdát a naopak, zrychluji-li, únava mizí.
Vylezeme kopec a jsme u hájovny. Jdeme pokaždé stejně, toutéž cestou. Vine se ladně mezi duby, vytýčená kroky lidí a skoky psů, vozíky a sáňkami, vyšlapaná bůhví v kterém století. Vede, zákonitě, k velkému dubu. Za ním už pole.
Býval tu posed. Lezli jsme na něj, usmrkanci – kdo vylez, byl Někdo. Teď je tu pár prkýnek připomínajících schody, na které se už neodváží vylézt ani desetiletí kluci. Ale je to stejně artefakt, ten náš dub a občas tu někdo okukuje lokalitu pro film. To trnu hrůzou. Jenže – přes pole za ním je SKLÁDKA. A navždy rozbitá, zničená krajina. Když se přijíždělo v bezskládkové době od Roztok a bylo-li průzračno (třeba po dešti, nebo když přicházela studená fronta) byl krásně vidět Bezděz i Ještěd. Někdy ho ještě zahlédnout, ale jen na okamžik, než se zpoza zatáčky vynoří kopec Skládka, rekultivovaný jen z části – zpola nahý, zpola oblečený, jak říká má dcera.
Hned před skládkou je vodárna. (Jaký paradox!). V té účtoval můj děda přes čtyřicet let. Když ho vyhodili z Prahy, lepší práci nenašel. Ale že měl maturitu z ekonomky, mohl alespoň účtovat. Jeho rukopis pyšně předvádím dětem. A snad díky němu si i já dávám záležet na písemném projevu jak z hlediska obsahu, tak krásy písma i jazyka. Co tě v dětství naučí ….
A tak jdeme s Almou cestou mezi poli. Vlevo slunečnice za ní pšenice. Vpravo mez, slunečnice, pšenice a vodárna, pak skládka. Vlevo jako můj bok zvlněný horizont, který češou mraky a letadla. V pravo rozlehlý domeček pod kopečkem, který má jen půl kabátku. Alma honí zajíce. Zajíci to vědí a hrají si s ní na honěnou. Rozpočítají se a když se přiblíží, vyrazí každý jiným směrem. Jeden dřív, druhý o chlup později. Ten ve chvíli, kdy pes vyrazí za tím prvním. Tu cítí ostřejší pach posledního pohybu. otočí se a pustí se v tu ránu za tím druhým. Mezitím se otočkou vrátí první a ukáže uši. Ukáže je tak, že si jich ona vždycky všimne. Nevím, jak to ti kluci rozívení dělají, ale domluvení jsou perfektně a psina je to velká. Jak uštvat psa. Velká legrace před spaním.
Máloco je tak absolutní jako ležet na poli a koukat do nebe. Připadám si jako Prométheus, přikovaná k zemi. Ten okamžik. Ta chvíle. Prolnout do země a zbyde jen otisk. Už se nedočkat, když se nebe zatmí. Když přiletí orel, ta chvíle, než zatne pařáty a zobák do ledva zhojeného boku. Nedopřát. Zůstane jen stopa v kameni. Smát se údivu orla, jeho bezmoci a nepochopení.
Ale ta chvíle přijde a je čas písknout, pochválit a jít zase zpět dolů. Ale i teď má svou absolutní hodnotu své další kouzlo. Děti tam někde dole. Zdravé a šťastné. Víc netřeba.
A tak jdeme, pes a člověk, ale dvě ženské, spoutané v čase, tradicí, intuicí. Pokorně se vracíme domů. Zítra, hned ráno, vyjdeme znovu.