Léto trávím většinou celé na vesnici, kde mám po prarodičích dům. Vyrostla jsem tu. Znám tu každého, všechno, mohu chodit poslepu. Jen, a to je asi přirozené, ty mladší nepoznávám a pár nedávných přistěhovalců. Jenže k těm se dostanu snadno, jsem totiž povídavá. Můj muž nemá rád, když se s každým dávám do řeči. Je introvert. Můj syn to skoro nenávidí a dcera miluje. Je po mně.
Bývaly časy, kdy jsem se bála kohokoli oslovit. V pubertě to byl zákon, později stud nebo plachost. Ještě později mindrák, neboť jsem byla „ta vyvržená“, ta, co odvedla muže od rodiny. Když se mi narodil syn, popadla jsem ho a přestěhovala se do Prahy. Na Výtoni jsem se pomalu stala usedlíkem. Lidé, které jsem denodenně potkávala, byli všichni mými sousedy. Tak jsem je brala a jako každý nový jsem chtěla rychle zapadnout a zapomenout, že jsem tu nová. Výtoň je dodnes malá soudržná vesnice uprostřed Prahy. Lidé se poznávají, zastavují se na ulici a povídají si. Najednou to i mně šlo snadno. Výtoň mě přijala, já si ji zamilovala, stejně i Vyšehrad s jeho Lumírem a Písní, Závojem a Zábojem a tak. Vyšehrad mě přivedl k Boženě Němcové a Karlu Hynkovi. Naučila jsem děti jim nosit květiny na vánoce a narozeniny. Vánoční Betlém v Petrovi a Pavlovi se stal rodinnou tradicí, stejně jako pro mě novoroční vycházka za úsvitu. A mezi hroby se synek učil číst. Jsou na nich velká zlatá písmena. Snadno se to louská.
Na vesnici je to trochu jinak. Lidé se potkávají, prohodí pár zdvořilostí, ale nedají se do řeči tak snadno. Snad že už každý chce být doma, ve své oáze. Na Výtoni je skoro každý raději venku. Ale tady máme svou zahradu nebo hospodářství či hospodářstvíčko. A přestože se všichni známe, záměrně si udržujeme malý odstup. Snad že si vidíme až do talíře. Přes plot se nic neschová. Je třeba druhého povzbudit, projevit zájem. A v tom jsem mistr.
Nemohu jinak. Jsem zvědavá a navíc lačním po příbězích. Každá cesta vlakem či autobusem je pro mne malé dobrodružství. V autě jsem sama a mohu se jen probírat nasbíranými dokumenty, přehrávat si staré příběhy a přemýšlet si o nich. Ale na návsi, když potkám paní Krátkou ji musím vyzpovídat. Kolikže už má vnoučat ? Šest ? No páni! A byla u doktora s kyčlemi, je to špatné, bez holí už chodit nebude. A syn je na tom taky bledě. Spadl ze stromu, když česal třešně a teď leží, nemůže se hnout. Ale bude v pořádku, jen to chce čas, říkal doktor.To víš, Vladěnko, v jeho věku a lézt po stomech! Ale on byl vždycky furiant. A soused od vedle, ten Holaňdan, co koupil statek předloni, tak ten se rozvedl. A přivedl si novou, mladou. Je ale fajn, žádná fiflena. Všechny pěkně pozdraví, poptá se po zdraví, je vidět, že je tu ráda. Asi dobře udělal. S bejvalou se hádali, no. Jo! A starosta to konečně koupil. Za ty svoje manévry a machinace. Už ho dali k soudu, a tam mu to, Vladěnko, pěkně spočítají ! Všeho dočasu. Však už to byla hanba, takhle si z lidí dělat blázny! Kdepak, Vladi, lidi nejsou blbci ! Ty neožulíš! Na všechno se časem přijde. A Pánbůh všechno potrestá. Taková je Prozřetelnost.
Zlatá paní Krátká. Kdepak, náves je důležitá a její zpravodajství chléb.
Když jsem byla děvče, měla jsem komplikované vztahy. Snad proto, že vesnice mi byla malá a cítila jsem se pro ni příliš dobrá. V Praze pak bylo složitě a vyznat se ve světě ještě víc. Jeden chtěl být lepším než byl, a nejlépe hned. Proto schoval, co nechtěl, aby bylo zřejmé a přibarvil vše, co mělo být hezké. Těžko se kličkovalo. Postupně se taky stalo přítěží. A zbytečností.
Pak ale přišly děti a s nimi radost. Najednou nebylo co skrývat a jak stárnu, žít je jednodušší. Není co předstírat, není co schovávat. Kromě vzpomínek. Netřeba otvírat dveře dokořán a ani je zavírat na petlice. Na co záclony ? Zásuvky nechávám odemčené, a tak učím i své děti, aby žily. A nevadí být sám. Protože nevadí být s lidmi. Mluvit s nimi, zajímat se o ně, dotknout se.
Na vesnici i na Výtoni potkávám lidi, kteří se na mě usmívají. Snad, že se tak dlouho známe. Nebo proto, že se na ně usmívám už zdálky. Že na ně volám jménem. Že zamávám na pozdrav. A oni oplácejí.
Mít rád lidi, říkával pan Werich.