(Nádobu pravidelně zapomínám.) Napřed jde člověk zpříma, pyšný a plný naděje , nepochybuje o úspěchu. Vidí se s plným košíkem (igelitkou, kloboukem – dosaď sobě vlastní sám, čtenáři) přicházet domů a koupe se v pochvalných mlaskáních a poklepáváních po ramenou, závistivých nebo v lepším případě obdivných pohledech. Asi tak po čtvrt hodině si vzpomene na pravidlo číslo jedna: Čum zblízka! A ohne hřbet. Ne, že by lépe viděl – ono v hloubi lesa je vzdálenost z metru padesát nebo z metru sedmdesát skoro totéž, nicméně- jeden se cítí tak nějak víc „houbařsky“ plíží-li se s čumákem skloněným down. A začíná pravé hledání. Pod duby … nic. Břízky – tam vždycky něco roste, minimálně muchomůrky a ty jsou, božíčku, taková krása! Nic. Tak maliní a ostružiní … to je jistota ! Že je třeba se prodrat trnovím ? Koho by pár trnů mohlo odradit? „Kruci! Himlhergotfix, proč je tu toho trní ale tolik ? Himbajs, drát! Au! Do….“ Mám-li štěstí, většinou najdu klouzka nebo i kozáka ovšem se slimáččím boa a bez klobouku. Fuj. Popíchaná, podrásaná, tu tam díra v košili …. lehce zviklána se posadím na mechové sedátko a lížu si rány. Pokušení se na sbírání vybodnout se rodí. Ále! Přece se nenechám porazit přírodou ! Takové klišé! Tak vzhůru do boje, houbaři, vzhůru! (J.D.Salinger promine.) A…. a…. vida … píchavka! Taky dobrá, do polívky i na sušení se hodí. A hele ! Masák! To už je jiná káva. Potěšena, uklidněna pokračuji v dobývání černé půdy tak dobré pro zahradní rostliny a (jak jsem přesvědčena) pro rozmanitou škálu hub. Pes vesele běhá kolem, má pozice se mu líbí. Tak zase pár píchavek … a žampióny! No vida ! Jen dva. Nevadí, průměr klobouku bude tak deset centimetrů, to už je pašák ! Z hluboka dýchám, cesta se naplňuje. Chytla jsem se! Větřím jako divoká zvěř. Nadzvedávám listy, obcházím stromy, odkopávám větve. Jakpak asi dlouho se tu potácím ? Teď už je to dobré, úspěch je tu a návrat domů možný. Prohlédnu si kořist – asi patnáct hub (dobře, těch opravdových jen pět, ale co na tom?) Písknu na psa a troubím k otočce. Vezmeme to přes pole, pohled na stovky slunečnicových vojáčků je drobnou, ale platnou radostí. Dub v pořádku, posed v pořádku. Zajíci nikde, ale kdo by se staral, když má kapsy plné hub. Pes uondán, takže – jdeme! Lesní porost je na zpáteční cestě všude roztomile vstřícně posetý píchavkami. Blahosklonně je nechávám růst a s tlapkami plnými úlovku se pohupuji v rytmu „šalalalali“ pomalu strání dolů. OPATRNĚ! Jen nesklouznout! Volám na psa:“Jdi vode mě!“ aby do mě náhodou nedrcla (je to fena). Všechno zvládnu. Mohu jít po paměti či se zavázanýma očima, každý krok důvěrně známý. Dojdeme na břeh, který se už svažuje k silnici a přemýšlím, kterou z krkolomných cestiček sejít. Volím tu sousedovu, má lépe vydlabané schody. A hele ! Mezi stromy, jak scházím, vidím druhého souseda a mile volám: „Ahoj, Pavle!“ a těším se, jak bude hledat kdo a odkud to na něj volá. Pavel ale také volá Ahoj ! a k mému překvapení se dívá mým směrem a v tom … mi ujede noha, podklouznu (víte, že pršelo !) a schody neschody sebou plácnu a sjedu jako po tobogánu. Houby ladným obloukem vystřelí směrem do vozovky a samozřejmě (což by Mr.Bean ocenil) jede kolem dodávka přesně v daný okamžik. Sedím v blátě, zírám na rozjeté houby, v kapse dvě tři malé píchavky. Z masáků je prapodivná růžová loužička, bedla a žampiony vypadají trochu hůř, neidentifikovat, prosím. Ale bóže! Co na tom! Copak já jím houby? Copak já o ně stojím ? Odpadá čištění a krájení na přesné plátky a kousky, odpadá starost kam s nimi … kdepak,houby. Vlastně jsou hnus. Blivajz. Nechutná hmota, kterou mají v oblibě jen Češi. Za hranicemi by to nikdo nepozřel! Možná ještě nějaký ten Francouz. Ale Francouzi … víte, stejně jako Čínani – snědí všechno.
Zvednu se, opráším si prdnici a písknu na psa: „Jdeme, Almo, ráno nasbíráme nové …. „